Všechny naše fotografie z WBHC ve Florencii nalezente zde>>
Tak dnes je středa a my střelci z luků občas delších, než my sami máme dnes volno. Konečně mám tedy chvilku na to napsat pár slov o proběhlých dnech. V sobotu jsme vyráželi ve 3 ráno a cestu jsme zvládli vcelku hravě. Ubytování je překrásné, takže jsme se slunili u bazénu ještě týž večer.
V neděli byla poslední možnost registrace, a tak jsme vyrazili ráno na kontrolu luků. Jako správný trenér jsem u auta zkontroloval celou výpravu, zda má vše potřebné na technickou kontrolu, odvedl je v pořádku na místo a utíkal klusem zpátky pro svůj dalekohled do auta. :-)
Naše luky prošly v pořádku, oni Italové mají ke všemu takový svůj specifický přístup, kdy nic moc neřeší. Střelec přede mnou prošel i s hybridní černou vdovou, jen trochu nakroutil tětivu a vesele si střílí s lukem, na který se mi doma práší, protože v civilizované zemi by nemohl jako Dčkový luk projít.
Mělo to ale i své výhody, například střelci z Českého lesa měli zaregistrované děti do těch nejvyšších kategorií, kde by stříleli proti kladkám. Rychle jsem v mobilu stáhl svůj výtah pravidel a vypsal jim správné kategorie. Italové s tím kupodivu neměli problém a změnu uznali, a tak se mohou těšit na medaile. Tuhle radostnou vzpomínku si schovám až zas bude někdo na veřejnosti vyřvávat na předsednictvo.
Florencie je nádherná, pochod zpátky historickými uličkami za celodenní čekání na „ceremoniál“ se díky tomu vyplatil. Moc jsme z něj neviděli, zato malé dobrodružství bylo, když Renka zavlekla Milana do malé uličky, kde mu zatejpovala zraněné rameno. Po slovech, tady je klid, zde nikdo není se půl metru širokou uličkou kolem polonahého Milana prodral malý zájezd turistů. No Milan střílí bez bolestí, tak sláva naší fyzioterapeutce.
V pondělí ráno to bylo trochu divoké, poznali jsme na vlastní kůži, co je to Italská organizace. Všechny informace se objevily na internetu až ráno, což nikdo netušil – kontrolovali jsme web naposledy v noci. Rozstřeliště na skalnaté suti lámalo dřeváky na počkání a najít každý své místo, odkud nás měli odvést k terčům připomínalo scény z Indiana Jonese.
Neváhali jsme a vyrazili jsme k terčům po vlastní ose, což se ukázalo jako jediná možnost. Italové v modrých organizátorských tričkách neuměli ani slovo anglicky a posunkovou řeč viděli poprvé v životě. Italka v černých šatech posílala skupiny z bílého parkůru na modrý. Já ji za to vynadal, ale Jirku bohužel ukecala a tak běžel na nejvzdálenější metu 13 modrého parkůru, kde na něj čekaly úplně jiné luky.
Zpáteční běh od nejvzdálenější mety modrého parkůru k nejvzdálenější metě vedlejšího bílého parkůru se zapíše do dějin našeho oddílu. Na každém tréningu totiž k velkému brblání běháme dvě kolečka kolem střelnice a teď máme konečně důkaz, že běh je to k lukostřelbě potřeba :-D Jirka doběhl na poslední chvíli a děkoval trenérům, že ho naučili zapisovat a vzal si brýle. Zapisovatelem byl chudák po dva dny a to nepřečte bez brýlí vůbec nic.
Podobně to bylo všude, zmatky, hledání met volný pohyb osob po parkůru, kde si cestou každý mohl odkrokovat vzdálenosti. Čtvrt hodiny po oficiálním zahájení prošel kolem Ital a řekl, že se začne v 9:15. Trochu jsme ho zaskočili, když jsme ho upozornili, že 9:15 je právě teď. Odkudsi vytáhl dětskou oranžovou plastovou píšťalku a změnil pokyn na zvukový signál. Některé skupiny tedy začaly střílet na hvizd ptáků.
Parkůr byl krásný, zástěny byly většinou z přírodního kamene. Na třetím terči jsem měl krásný soustřel v kameni za srnkou, oba zlomené šípy 2 cm od sebe. Se zlomeným šípem z rozstřeliště 3. zlomený šíp na 3. terči. Naštěstí nakonec ten den poslední, ke konci jsem se nějak rozstřílel a už padaly skoro samé 20ky a 18ky.
Nejvíc jsem byl unavený z hledání šípů cizím lidem. Nohy doškrábané od jalovců - tuto funkci navrhuji doplnit do pravidel jako Bushman. Většinou jej dělá střelec s písmenem D jako debil. Zatímco Áčko je Kapitán a plete pravidla, Bčko je většinou Ital, co je poprvé na mistrovství a umí jen svůj domácí dialekt, kterému sotva rozumí samotí Italové, Céčko je druhý zapisovatel a Fko tahá šípy. Debil běhá po lese a hledá Italovi šípy. Renka na tom byla podobně a všichni si fotí její pravé stehno, kde má trny vyškrábanou 30cm lilii rodu Medici.
No abych to zkrátil, žádný Saalbach to není, ale držíme se statečně, nejlepší výkon zatím podává Ota, který nadělal z německých prominentních dětí šniclíky a zároveň řídí celou skupinu, neboť Italové neměli dost průvodců pro dětské skupiny a náhodně sehnaný doprovod nezná ani rozdíl mezi lukem a šípem natož aby znal pravidla IFAA. Ota je zná a na dotaz doprovodu, jak to, že střílí tak dobře, odpověděl: "Mám nejlepšího trenéra na světě, nejlepší luk a skvělého tátu, který to vše platí." :-D A to ještě zapomněl na právníka a chůvu :-D Každopádně tím ostatní dost vyděsil a přestřílel první den druhého střelce o téměř 100 bodů.
A to bude asi zatím raději vše, pokračování příště ...
-jn
