Než ses vypracoval na špičkového výrobce luků, musel jsi ujít dlouhou cestu. Vzpomeneš si ještě na její začátek?
Do mých 29 let jsem se hodně věnoval windsurfingu. Otec měl firmičku na výrobu windsurfových plachet. Stavěli jsme s bráchou Mirkem windsurfy a čekali na léto. Hlavně na vítr. Čekání nakonec bylo více, než ježdění, a tak jsem pokukoval po nějaké další zábavě. Od roku 1986 jsme taky vyráběli snowboardy a objížděli s nimi sportovní výstavy, kde jsme objevili luky od legendární rodinné firmy Hadaš. Luky mě přitahovaly spíše z funkčního a estetického hlediska než ze sportovního. Zajímala mě jak střelba, tak proces výroby. Chtěl jsem si svůj první luk vyrobit sám.
K tomu člověk ale potřebuje určitě nějaké dispozice. Měl ses od čeho odrazit?
Mou výhodou bylo technické vzdělání. Vystudoval jsem Matfyz gympl a Materiálové inženýrství na strojárně v Liberci. A hlavně jsem měl zázemí továrny na snowboardy a vlastnoruční praxi práce s kompozitními materiály. Luky mě provokovaly svou funkčností. Touha zkusit nějaký vyrobit ve mně sílila. Tehdy jsem se ale neměl čeho chytit, chyběly mi parametry. Nebyl internet, žádné časopisy. Jediná možnost okoukat olympijský luk byla na závodech na Strahově. Můj první luk byl třídílný rozebírací reflex. Ramena jsem vyrobil ze sklolaminátů určených pro výrobu lyží a střed z jasanových lamel. K dokonalosti měl ale daleko.
Byl tvůj první luk funkční?
Ano, mám ho dodnes a možná střílí. Ale vzhledem k použitým materiálům nevydržel. Popraskala vlákna laminátů a začal se kroutit. Jednu sezonu ale posloužil a na další už jsem měl olympijský reflexní luk od Hadašů. S tykadlama a zaměřovačem. S rozvojem 3D lukostřelby mě oslovilo střílení bez zaměřovače, a tak jsem pořídil longbow od pana Kýzla. Byl jsem zvyklý na zaměřovač, a tak začátky byly vskutku těžké. Nebyl problém přestřelit obří terčovnici z pěti metrů. Volnočasová instinktivní lukostřelba v přírodě byla v plenkách.
Co bylo tedy odrazovým můstkem pro tvou lukařskou kariéru?
Do ruky se mi dostal americký hybridní luk Martin Savannah. Pár jich tady bylo, ale kvalita zpracování z mého pohledu byla slabá. Proto jsem oslovil Ferdu Hadaše, luk mu ukázal a navrhl, že bychom něco lepšího mohli společně zvládnout. Bohužel i přes velkou ochotu a laskavost Hadašů nebyla dobrá konstelace a neklaplo to dle mých představ. Brzy nato jsme se poznali s Tomášem Hanušem (Arni) a dohodli jsme se, že to zkusíme u něj.
Proč sis ho nevyrobil sám?
Bál jsem se toho. Měl jsem respekt z přesnosti, se kterou je potřeba pracovat. V té době jsem dělal ještě snowboardy a nehodilo se mi do toho zabředávat. Také jsem na to neměl některé potřebné vybavení. Arni se do té doby zaměřoval na repliky jezdeckých korejských luků. Dal jsem mu své výkresy a on podle nich vyrobil formu. První hybridní luk v Čechách, který dělal podle mého návrhu, dostal jméno Jekyll. Vznikl v Arniho formě a já jsem si ho dokončil. V průběhu následujících let jsem mu zkonstruoval další modely hybridů a jedno déčko. Nakonec se naše spolupráce vlivem rozdílného pohledu a vkusu vyčerpala a ukázalo se, že bude lepší, když si vybuduji vlastní firmu s vlastní značkou JanBows.
Říká se, že všechno zlé je pro něco dobré. Vypadá to, že právě to byl impuls jít do toho sám a naplno.
Myslím, že ano. Bylo potřeba se nějak se situací vyrovnat a nechat to na sebe působit. Měl jsem v té době už jinou práci a 2 roky do konce fixace hypotéky. Takže jsem nemohl hned vše měnit. Jasné bylo, že další luk bude můj vlastní, ale jestli to bude má nová práce, to jsem ještě nevěděl a ani nechtěl rozhodnout. Pro jistotu jsem si ale hned vyrobil 2 lisy na lisování luků. Člověk nikdy neví a akce je jediná pomoc od špatné nálady. Zimy bez sněhu pohřbily moje podnikání se snowboardy. Dohodl jsem se tedy s bráchou ohledně dílny, pořešil hypotéku a nákup strojů. Přeloženo - prodal jsem byt v HK, splatil hypotéku a koupil stroje. Nápady chodily pořád a já je potřeboval uskutečňovat. Spoluprací s Arnim jsem si prakticky ověřil, že mé představy nejsou mimo a že to má význam.
V čem ses chtěl odlišit od Arniho?
Arni odmítal práci s cizokrajnými dřevy, a orientoval se spíše na sklolamináty a časem na stabilizovaná dřeva, což byla sice má parketa a materiály, které jsem znal z výroby snowboardů, ale jediná možnost byla přistoupit k tomu jinak a nabídnout jiné luky. Jak říkáš, vymezit se. Rozjezd byl sice pomalejší, ale z dlouhodobého hlediska se ukázalo, že sázka na zajímavé materiály se vyplatila. Navíc jsem mohl zúročit své znalosti a zkušenosti s carbonem, který jsem používal při výrobě surfů, snowboardů a freedivingových ploutví.
Pojďme si představit některé luky z tvé dílny. Mě osobně zaujaly už tím, že se honosí krásnými jmény. Tabia, Tameri, Khai. Kde bereš inspiraci?
Mnoho luků různých značek nese stejná anglická jména jako Eagle, Bear, Hawk atd. Pak jsou snadno zaměnitelná. Věděl jsem, že tudy cesta nevede. Keltské a germánské názvy mi zněly zase hodně tvrdě. Měl jsem také nápad pojmenovávat mé luky jen ženskými jmény, abych eliminoval jakýsi prvek agresivity luku jako zbraně. Nebylo to ale jednoduché. Nakonec si mě přitáhl Egypt. Tameri a Tabia jsou trochu podobné egyptskému hybridnímu luku.
Tvůj poslední model se jmenuje Tameri. Prozradíš nám o něm víc?
Ze všech mých luků je právě Tameri nejvíce podobný egyptskému původnímu luku. Uprostřed je zlomený do úhlu a ramena jsou rovná, nejsou ohnutá dozadu ani dopředu do reflexu. Šlo o velkou výzvu, a proto jsem se k výsledku propracovával velmi dlouho. Funguje trochu jiným, řekl bych střelecky velmi příjemným způsobem. Nedosahuje sice takové výletové rychlosti jako je to u hybridů Khai nebo Tabia, ale má dlouhou plynulou nátahovou křivku a na konci je pěkně měkký. Práce ramen se odehrává jakoby na místě, nejdou tolik odzadu dopředu, ale více se napřimují na místě, kde jsou. A co se týká významu jména, Tameri znamená „původní Egyptská země“. Něco jako „prazemě“. Pro Egypťana bylo největším trestem vyhoštění, nikoliv smrt.
Velmi úspěšným lukem je Akil. To se mi jako ženské a egyptské jméno nezdá…
Máš pravdu, Akil je mužské jméno. Když jsem si ho zadal do vyhledávače, zjistil jsem, že jediný Akil je nějaký arabský fotbalista. Kdo bude hledat luk Akil, určitě nezabloudí. Z marketingového hlediska je to tedy dobré jméno. A jak spatřil Akil světlo světa? Na začátku mé cesty k výrobě luků jsem byl na pochybách, jestli se najde pro dalšího výrobce odbytiště. Měl jsem pocit, že všichni už luky mají. Můj kamarád Honza Novák z Falconu mě hodně podpořil a ujistil, že 3D lukostřelba je dynamicky se rozvíjející sport, který nové, kvalitní a vysoce funkční luky potřebuje. Kvůli pravidlům IFAA bylo potřeba vyvinout i čisté déčko, aby splňovalo kritéria kategorie longbow.
Podle toho, co vím, je ale tvoje srdcová záležitost Jahi.
To je luk pro ty, kteří střílejí v kategoriích, kde je okno zakázané. Je to vlastně symetrický luk, který se hodí jak do rodiny, tak do oddílu na půjčování tam, kde je víc střelců. Nemusí se tady řešit, jestli je někdo levák, nebo pravák. Výkon má ale stejný jako Khai. Klame tělem. Já ho mám z estetických důvodů.
Zajímá mě rozdíl mezi Khai a Tabií. Oba jsou to hybridy.
Za vrchol hybridního luku jsem původně považoval Tabii. Ale se zvyšující se výkonností střelců byl požadavek na těžší a stabilnější střed. Dá se to řešit objemem, nebo váhou materiálu. Kombinací obojího se dá dosáhnout těžšího a stabilnějšího luku. Díky masivnějšímu středu má Khai i možnost hlubšího vyššího držení. Tabia má úchop spíše nízký.
Na závěr si tedy porovnejme obě déčka. Akil a nové Tameri.
Akil měl být krátké déčko 64 palců, které si na mě vymohl už zmiňovaný logbowista Honza Novák. Honza není právě obr, a proto kratší long bow ocenil. Akil v délce 64 palců mu však nesedl. Střílel tedy nějakou dobu s Akilem 68 palců, ale toužil po kratším longbow na hranici déčka a hybridního luku. A nedal pokoj, dokud jsme nevyvinuli Tameri.
Pokud bych po novém luku od tebe zatoužila, s jakým časovým předstihem je potřeba si ho objednat?
Bývá to půl až tři čtvrtě roku. Nedělám luky jeden po druhém, ale vždy pro celou skupinu střelců. Neustále se snažím posunovat luky dál, a v hlavě mám další nápady, jak je vylepšit. Potřebuju také čas na vývoj a odzkoušení. A protože vše dělám sám, chvilku to trvá.
Dejme tomu, že uvažuji o novém luku. Jaký je postup?
Hodně lidí si mě odchytí na závodech, kam většinou svoje luky vozím a je možnost se na ně podívat. Možná je i osobní návštěva po předchozí domluvě. Z luků, které mám momentálně k dispozici (z důvodu prezentace, nebo nevyšly libry), je možno si vystřelit. Domlouváme se na podobě, materiálu, dřevech, barvách, libráž se dá ještě upravit.
Za rozhovor poděkovala Iva Seveřanka Lušovská
